Dovolenou má rád asi každý. Změna vzduchu, jiné prostředí, slunce, moře, písek…a letadla. Cestování za odpočinkem je pro mnoho lidí vrcholně stresující záležitost, protože zahrnuje nalodění se na palubu plechové obludy, která podle zásad selského rozumu nemůže létat. A přece létá, a nikdo neví jak. I když jsou letadla podle počtu nehod na počet letů bezpečnější než auta, vlaky nebo autobusy, mnoho lidí k nim stále chová nepřekonatelnou nedůvěru. Proč ale?
Prvním důvodem je samozřejmě strach z neznáma. Každý z nás alespoň rámcově ví, jak se řídí auto nebo autobus, a chápeme, jak se pohybují. U letadla je to jiné. Nepřehledná změť páček a tlačítek, ve kterých je zdánlivě nemožné se vyznat, spolu s nepochopitelnou schopností letadla se vznést, z něj dělá krajně nevěrohodnou záležitost. Letadlo sice má dva piloty, a oba jsou v případě nutnosti schopni letadlo řídit, ale i tak. Máme zkrátka pocit, že těch věcí, co se mohou pokazit, je trochu moc. Dost lidí znervózňuje i to, že při řízení na pilota nevidí, a nemají tak nejmenší tušení, co se vlastně děje.
U mnoha lidí je za strachem z létání také strach z výšek nebo z uzavřených prostor. Létá se kilometry nad zemí, což je pro někoho, kdo omdlévá i na rozhledně, těžko snesitelné. Jistě, nevidíte pod sebe, ale ono vědomí, že pod námi je jenom prázdno a pak až tvrdý povrch země, na klidu nepřidá. A letadla nejsou největší, takže je mnoho lidí smáčknutých těsně k sobě. Kromě nedostatku osobního prostoru jsme také přesvědčeni, že se v případě nutnosti nemáme šanci dostat ven včas.
Posledním důvodem jsou pak také média, film a televize. Letecké katastrofy jsou vzácné, ale mediálně vděčné. Takže když k nějaké dojde, mluví se o ní ještě dlouhé roky. A co se filmu a televize týče, máloco má na diváka tak dramatický efekt, jako dobře načasované krize v letadle. Na to konto je ale dobré si pamatovat, že je to pořád jenom film, a že ve většině případů opravdu let neskončí dramatickým přistáním na vodě ani ho nemusí na zem dopravit vysloužilý mariňák.